Zakladatel britského blues, skladatel, textař, aranžér, producent, zpěvák, multiinstrumentalista. Hráli s ním a hrají takoví mistři bluesové kytary jako Coco Montoya, Walter Trout, Peter Green, Buddy Whittington, Mick Taylor nebo Eric Clapton...
John Mayall se narodil 29. listopadu 1933 v Macclesfieldu, hrabství Cheschire, anglické obci poblíž průmyslového Manchesteru - tedy ve své době pěkně daleko od černošské americké bluesové kultury, která je dnes pro nás už tak běžně srozumitelná.
Už v dětství se tenhle anglický čahoun věnoval poslechu otcových gramofonových desek s jazzem, ale nejvíc ho zaujalo blues. Silně ho ovlivnili bluesmani Leadbelly, Albert Ammons, Pinetop Smith a Eddie Lang. Sám se učil hrát a s pomocí sousedovic klavíru, vypůjčené kytary a foukací harmoniky z bazaru vytvářel svůj vlastní hudební styl.
S hraním jsem začal, když mi bylo třináct. Hrával jsem boogie woogie na piáno. To byl první instrument, na kterej jsem zaútočil. Poslouchal jsem otcovy desky, základem jeho sbírky byly nahrávky Django Reinhardta, Eddieho Langa and Lonnieho Johnsona. Hrával na kytaru ve swingovým stylu, ale nebyl to profík. První kytarový věci jsem slyšel od Joshe Whitea na labelu Melodisc v roce 1950. Big Bill Broonzy v tý době nahrával pro značku Vogue a další průlom nastal, když jsem slyšel první sedmdesát osmičku* Muddyho Waterse. Od tý doby už jsem chtěl hrát jenom blues.
* pozn.: 78 - šelaková deska nahraná rychlostí sedmdesát osm otáček za minutu
Nicméně - poprvé se John Mayall nepředstavil širší veřejnosti prostřednictvím svojí hudby. Jako teenager se rozhodl odejít z rodičovského domu a - už tady někde se objevil záblesk nezávislosti a jisté vyjímečnosti, které později spoluvytvářely jeho legendu -přestěhoval se do vlastnoručně vyrobeného domku v koruně stromu na zahradě. Tato epizoda mu zajistila dostatek proslulosti, aby to vzbudilo pozornost tehdejšího britského tisku.
To se stalo v osmačtyřicátým a potom jsem míval stromový domky až do svejch 22 let. Měl jsem jich spoustu a byly pořád větší a větší. Některý byly skutečně prostorný, s tekoucí vodou a zavedenou elektrikou. Měl jsem tam magneťák a patro na spaní a tak…Potom když jsem se vrátil z vojny v Koreji, vzal jsem tam i svou první manželku, Pamelu - a žili jsme tam spolu...
Až do třiceti let bral svoje bluesové hraní i zpěv jenom jako „bokovku“. Do této doby absolvoval uměleckou průmyslovku, strávil tři roky v Koreji s britskou armádou a po vojně se celkem úspěšně živil jako grafik. V letech 1956 až 1962, Mayall pravidelně veřejně vystupoval. Vedl kapelu The Powerhouse Four a později The Blues Syndicate.
V roce 1955 jsem založil svojí první kapelu, jmenovala se Powerhouse Four. Moc jsme toho nenahráli, jenom školní tancovačky. Hrál jsem na piáno a měli jsme dva velký bubny a tenora. První opravdovej kšeft jsme měli v klubu, kde jsme pracovali za libru na noc, od osmi večer do dvou do rána.
Kolem roku 1963 se ve Velké Británii začaly objevovat první zásadnější články o Rythm and Blues v hudebních časopisech, zejména v Melody Makeru, první kapely (mimo jiné Graham Bond, Animals, Rolling Stones, Spencer Davis, Manfred Mann, Pretty Things, Yardbirds a mnoho dalších) začaly koncertovat s tímto repertoárem na školních večírcích, tancovačkách, později i v klubech, začínalo se formovat vyhraněné bluesové publikum, které se vymezovalo vůči početnějším milovníkům skifflu, tradičního jazzu, rock´n´rollu nebo Mersey beatu…To vše dohromady později vešlo do historie jako Britská bluesová vlna šedesátých let. Mezi britskými bluesovými „otci zakladateli“ byli i jazzový varhaník a zpěvák Georgie Fame a bluesový propagátor a hudebník Alexis Corner. Ten neváhal po koncertě v Manchesteru povzbudit Mayalla a dokonce mu pomohl přestěhovat se do Londýna, kde si John postupně zajistil dostatek hraní v klubech - to mu umožnilo se plně profesionalizovat a založit kapelu pod novým jménem - John Mayall´s Bluesbreakers.
Rozhodl jsem se založit Bluesbreakers. Měli jsme dohodnutý nějaký kšefty, včetně klubu Flamingo v Londýně, to byl tehdy hlavní stan Georgieho Famea. Dostali jsme padáka hned po prvním vystoupení! Manažer Rick Gunnell nás okamžitě vymet´. Hrál s náma Davy Graham na kytaru a Alan Skidmore na tenora. Davy měl španělku se snímačem, já hrál na piano, který vůbec nebylo slyšet a basák - ten neznal jedinej akord...
Po pár letech hraní v Londýně nalezl Mayall spřízněnou duši v mladém fenomenálním kytaristovi - Ericu Claptonovi, jenž opustil skupinu Yardbirds, aby mohl hrát blues. Toto historické spojení kulminovalo na prvním hitovém albu Bluesbreakers, které se stalo mezinárodní legendou.
Vůbec jsem ho neznal. Yardbirds zrovna vydali novej singl, For Your Love, ale já jsem nikdy neměl Yardbirds moc v lásce. Ale slyšel jsem Erica s nima hrát a byl dobrej, pak jsem na ně šel znova a byl opravdu skvělej. Nikdy předtím jsem takovýho kytaristu neviděl. Když odešel od Yardbirds, sehnal jsem si jeho telefonní číslo a zeptal se ho, jestli by si s náma nezahrál. No a on řek´ jo a tak v kapele byli Eric, John McVie and Hughie. Pozdějc, když odpadnul John, s náma hrál Jack Bruce. Od prvního dne, co se k nám Eric přidal jsem věděl, že jsem potkal někoho, kdo se doopravdy o blues zajímá. Byl to můj první parťák, kterej skutečně věděl, o co v bluesový muzice kráčí. A v jeho hře to bylo slyšet, bylo to geniální. Eric nastavil laťku a nastartoval celou generaci kytaristů. Všichni ti kluci, co přišli později, si chodívali poslechnout naší kapelu. Claptonův kult vzrůstal s každým klubovým vystoupením - ale neměli jsme společnou nahrávku, ačkoliv v klubech jsme byli opravdu skvělí. Až Mike Vernon, nahrávací producent firmy Decca, prosadil, že Eric by se měl natočit a přesvědčoval lidi z vedení firmy, že taková nahrávka se může prodat alespoň na specializovaném trhu, prostě fandům a fajnšmekrům. A tak jsme udělali LP Bluesbreakers a vypuklo šílenství - prodalo se ho 25.000 kusů, zatímco naší první desky jenom tisíc.
Poté, co Clapton a Bruce v polovině roku 1966 odešli, aby si zformovali Cream, začal být Mayall pověstný nejen jako úspěšný interpret vlastního stylu, vyrostlého na elektrickém chicagském blues, ale i jako objevitel nových talentů. A jak jeho spoluhráči odcházeli, aby si založili svoje vlastní skupiny, další přicházeli, aby zaujali jejich místa. Jak jednou poznamenal Eric Clapton: John Mayall skutečně vede neuvěřitelně skvělou hudební školu pro muzikanty. Peter Green, John McVie and Mick Fleetwood vytvořili Fleetwood Mac. Andy Fraser založil Free a Mick Taylor se připojil k Rolling Stones.
Moje práce mě baví - vyjadřuju svoje pocity a rád spolupracuju s muzikantama, který jdou stejným směrem. Když je to přestane bavit, odcházejí ze dne na den. Nedrží je žádný smlouvy. Eric měl Cream plný zuby po šesti měsících, ale když jste v tom kolotoči pop businessu, jednoduše nemůžete odejít. Musíte jet pořád dál, jako nějaká mašina. Lidi si myslej, že rozpadnout se je pro skupiny něco neobvyklýho - víc neobvyklý by mělo bejt, když zůstávají spolu. Je to všecko jako mašina na manažerský prachy. Nikdy jsem se takhle nestaral o pop bussines. Moje kapely jsou založený na blues a na změně.
V roce 1969, v době jeho vrcholící popularity v USA, John způsobil rozruch vydáním akustického live alba bez bicích The Turning Point. Za něj obdržel zlatou desku a jeho skladba Room To Move z tohoto LP se stala rockovou klasikou. Nadšen příjemným podnebím i otevřeným a svobodným kulturním klimatem na západním pobřeží Spojených států, trávil zde John stále více času, aby si nakonec pořídil dům v Laurel Canyon v Los Angeles a začal stavět kapely s americkými hudebníky.
V následujících letech se John Mayall převážně věnoval pokusům o vytváření nových konceptů a inovací ve fúzích jazz/rock/blues, za což byl oceňován, avšak především hudebníky - nebyla to rozhodně hudba pro masy, ani pro kritiky, zejména britské, pro ty to zas bylo málo avantgardní. Spolupracoval v té době s tak významnými hráči jako Blue Mitchell , Red Holloway, Larry Taylor, Don “Sugarcane“ Harris, Jon Mark, Johnny Almond nebo Harvey Mandel. Také doprovázel americké bluesové velikány na jejich prvních turné po anglických klubech. Byli to např. John Lee Hooker, T - Bone Walker nebo Sonny Boy Williamson.
Rok 1979 byl pro Mayalla zásadní a rozhodující, osobně i profesionálně. Pro bluesovou hudbu to bylo jedno z nejobtížnějších období a Mayall se snažil udržet svojí nahrávací kariéru nad vodou. Ačkoliv ve svém osobním životě v té době navázal vztah se svou nynější manželkou Maggie, potkalo ho neštěstí, když požár zcela zničil jeho legendární, vlastnoručně postavený dům - Laurel Canyon Home. Ztratil tak své pověstné pečlivě vedené deníky, deníky jeho otce, mastery jeho nahrávek, vzácné magnetofonové nahrávky, shořela celá jeho knihovna a archiv, jeho vlastní výtvarné práce i grafiky a mnoho dalších cenností.
Motivováni nostalgickými vzpomínkami, rozhodli se John společně s Mickem Taylorem a Johnem McVie obnovit v roce 1982 originální Bluesbreakers. Uspořádali koncertní turné a z něj koncertní videozáznam. Ten dostal název Blues Alive, a představili se v něm legendární hvězdy jako Albert King, Buddy Guy, Junior Wells, Etta James, Sippie Wallace and další. Film uvedla - samozřejmě po více než deseti letech - i Česká televize. Nová generace následovníků a fanoušků si tak mohla živě ověřit, jak to opravdu znělo před dvěma desítkami let při zrodu britské bluesové exploze. Nadšené reakce mladého publika přesvědčily Mayalla, aby reinkarnoval Bluesbreakers. Fénix vstal z popela. Oficiálně se tak stalo v roce 1984 a protože Taylor i McVie měli jiné závazky, angažoval tehdy Mayall vynikající kytaristy Coco Montoyu and Waltera Trouta, stejně jako bubeníka Joe Yuelea, který zůstává dodnes Johnovou rytmickou oporou.
V devadesátých letech vydává John Mayall několik alb, které nastavily novou laťku blues rocku: Behind The Iron Curtain, Chicago Line, A Sense of Place a Wake Up Call s hostujícími umělci velkých jmen - Buddy Guy, Mavis Staples, Albert Collins, Mick Taylor (nominováno na cenu Grammy). V roce 1993 se k Bluesbreakers připojil texaský kytarista Buddy Whittington. Během posledních sedmi let dokázal, že je více než rovnocenným nástupcem svých kytarových předchůdců. Přesvědčil hned na své první nahrávce s Mayallem, na albu Spinning Coin.
Potom John vydal ještě další dvě alba moderní klasiky: Blues For the Lost Days a Padlock On The Blues - druhé z nich vzniklo v kooprodukci Johna a jeho ženy Maggie; představuje vzácnou spolupráci s velkou bluesovou legendou Johnem Lee Hookerem, který byl od šedesátých let Mayallovým blízkým přítelem. Obě desky získaly velmi dobré kritiky a reprezentují Mayallovo pokračující mistrovství v přístupu k blues i jeho stále trvající význam na současné hudební scéně.
Jako doplněk vyprodukoval tři CD, která jsou k dispozici na Webu. Jsou toTime Capsule (obsahuje autentické živé nahrávky z let 1957-62), UK Tour 2K (živé nahrávky z britského turné Bluesbreakers v roce 2000) a výběr z Johnových sólových vystoupení nazvaný Boogie Woogie Man.
Na své další album Along For The Ride s podtitulem John Mayall and Friends (2001), jehož producentem je David Z, si John pozval celou řadu svých bývalých spoluhráčů a přátel.
Mimo jiné můžete na této desce slyšet legendy jako Peter Green, Mick Taylor, Mick Fleetwood and John McVie, Billy Gibbons ze ZZ Top, Jonny Lang, Steve Miller, Billy Preston, Steve Cropper, Otis Rush, Gary Moore, Jeff Healey nebo Reese Wynans z kapely Double Trouble Steve Ray Vaughana.
Na tomto významném albu si s Mayallem zazpívali duet hvězdy jako Billy Preston, Chris Rea, bluesová legenda Otis Rush i nová senzace americké bluesové scény - mladičká Shannon Curfmanová. Poprvé po třiceti letech se zde společně objevují i členové Bluesbreakers z dob největší slávy Peter Green, Mick Fleetwood a John McVie, kteří naposledy spolupracovali jako zakládající členové kapely Fleetwood Mac.
John Mayall rozšířil obsazení svých Bluesbreakers o klávesistu Toma Canninga, oporou kapely je i basista Hank Van Sickle, ale základ velmi silné koncertní sestavy vytvářejí její veteráni-bubeník Joe Yuele a mistr bluesové kytary Buddy Whittington.
V únoru 2002 navštívili Bluesbreakers opět studio, aby nahráli album s názvem Stories. Album bylo opět vyrobeno v produkci Davida Z. a vydáno bylo 27. srpna 2002.
Následovalo vydatné turné na podporu alba, které John a jeho kapela završili koncertem na oslavu Johnových sedmdesátin. Konal se v Liverpoolu, jeho výtěžek šel na podporu organizace UNICEF a jako speciální hosté zde hráli Eric Clapton, Mick Taylor a Chris Barber. Koncert byl nahrán a nafilmován a vyšel v prosinci 2003 v podobě dvojitého CD a DVD. Kytarové duely mezi Claptonem, Whittingtonem a Taylorem patří k opravdovým lahůdkám pro znalce bluesové kytary. Těžko říci, kdo z nich je lepší. Samozřejmě nikdo – každý z nich je originální a svébytný umělec. Jisté je pouze to, že sympatický tlouštík z Texasu, Buddy Wghittington je zde v naprosto vrcholné životní formě a oba legendární bývalí Johnovi kytaristé mají co dělat, aby je nezastínil svými skvěle vypointovanými sóly, zahranými jako z praku.
John a Buddy Whittington
V závěru roku 2003 pak uvedla televize BBC hodinový dokument věnovaný Johnu Mayallovi a jeho hudbě, pod názvem The Godfather of British Blues (Kmotr britského blues). Rok 2004 pak přinesl Johnu Mayallovi a jeho kapele další koncertní turné a vydání dalších dvou DVD (Cookin´ Down Under a Godfather/Turning Point) i CD se soundtrackem z filmu The Turning Point.
Byly doby, kdy ve své rodné zemi byl Mayall kritikou silně podceňován, ba odmítán.
Ale nikdo nemůže popřít, že celý život podporoval a rozvíjel kulturu, která mohla snadno zahynout - jako oběť ignorance a lhostejnosti. Za těch téměř třicet let, co se rozhodl hrát blues, jde neúhybně za svým cílem; vyzdvihl a zpopularizoval desítky špičkových hráčů, svými nahrávkami přivedl k blues desetisíce lidí a na svých koncertech a zájezdech potěšil statisíce diváků už třech generací doslova po celém světě.
Občas si tak říkám, kdybych se tehdy v Anglii tak nevěnoval blues a nepodporoval talenty jako byl Eric a podobný lidi, jak by asi dneska vypadala rocková a bluesová muzika? Víte, je to jedno z těch -co kdyby?- otázek, na který nikdo nezná odpověď. Samozřejmě, že to nějak formovalo moderní blues. Jako největší odměnu vnímám skutečnost, že tolik lidí skutečně oceňuje to, za čím jsem celý ty roky stál. Nikdy to nepřineslo obrovskej komerční úspěch, ale uměleckej úspěch to je něco naprosto jinýho. Přinejmenším jsem pyšnej na to, že jsem dokázal stát za tím, v co jsem věřil a měl kolem sebe lidi, co to opravdu uznávají - většinou muzikanty. My všichni jsme byli tak nadšený tím, odkud tahle muzika přicházela a přitom jsme cejtili nespravedlnost té skutečnosti, že si jí Amerika neuměla vážit.
Ve svých 70letech nejeví John Mayall, otec šesti dětí a dědeček šesti vnuků, žádné známky toho, že by chtěl zpomalit životní tempo a má v plánu hrát blues i v budoucnu. Zůstává věrný nadčasové hudbě, která ho před tolika lety, jako vychrtlého anglického kluka, žijícího ve stínu druhé světové války, inspirovala k tomu, aby to stále znovu zkoušel s klavírem, kytarou a harmonikou...
Diskografie oficiálních alb Johna Mayalla:
1965 John Mayall Plays John Mayall (Decca)
1966 Blues Breakers with Eric Clapton (Decca)
1967 A Hard Road (Decca)
1967 Crusade (Decca)
1967 Blues Alone (Ace of Clubs)
1968 Diary of a Band Volume 1 (Decca)
1968 Diary of a Band Volume 2 (Decca)
1968 Bare Wires (Decca)
1968 Blues from Laurel Canyon (Decca)
1969 Looking Back (Decca) 1969 Primal Solos (Decca)
1969 The Turning Point (Polydor)
1970 Empty Rooms (Polydor)
1970 USA Union (Polydor)
1971 Back to the Roots (Polydor)
1971 Memories (Polydor)
1972 Jazz Blues Fusion (Polydor)
1973 Moving On (Polydor)
1973 Ten Years Are Gone (Polydor)
1974 The Latest Edition (Polydor)
1975 New Year, New Band, New Company (ABC - One Way)
1975 Notice to Appear (ABC - One Way)
1976 Banquet in Blues (ABC - One Way)
1977 Lots of People (ABC - One Way)
1977 A Hard Core Package (ABC - One Way)
1978 Last of the British Blues (ABC - One Way)
1979 The Bottom Line (DJM)
1980 No More Interviews (DJM)
1982 Road Show Blues (DJM)
1982 Return of the Bluesbreakers (Aim Australia)
1985 Behind the Iron Curtain (GNP Crescendo)
1987 Chicago Line (Entente - Island)
1988 The Power of the Blues (Entente)
1988 Archives to Eighties (Polydor)
1990 A Sense of Place (Island)
1992 1982 Reunion Concert (One Way)
1992 Cross Country Blues (One Way)
1993 Wake Up Call (Silvertone)
1995 Spinning Coin (Silvertone)
1997 Blues for the Lost Days (Silvertone)
1999 Padlock on the Blues (Eagle)
1999 Rock the Blues Tonight (Indigo)
1999 Live at the Marquee 1969 (Eagle)
2001 Along For The Ride (Eagle/Red Ink)
2002 STORIES (Eagle/Red Ink)
2003 No Days Off (Private Stash)
2003 Rolling With The Blues (Shakedown UK)
2003 70th Birthday Concert CD & DVD (Eagle)
2004 Cookin´ Down Under DVD (Private Stash)
2004 The Godfather of British Blues/Turning Point DVD (Eagle)
2004 The Turning Point Soundtrack (Eagle)
McBůček, Asterix a šábesová válka.
Demonstrací proti nudě.
Stručná historie globalizace v kostce.
Globalizace očima levicových intelektuálů a „revoluční“ mládeže. Čtěte zde! My nic, my muzikanti (Fakta o Trendu) I když oba hudební podnikatelé tvrdí, že o transakcích nic nevěděli, běžný investor, který v dobré víře spoléhal na zápis v obchodním rejstříku, by viděl, že všeobecný investiční fond TREND není ve spárech tuneláře Hálka, ale že o bezpečnost investic pečují - jak se sami označují - “mediálně zajímaví“ M.K. a PhDr.M.K. Zde! Podivný svět Czeslawa Niemena -1.část (16. 2. 1939 – 17. 1. 2004)
Před pěti lety, v lednu 2009 odešel jeden z největších rockových polských, ale i evropských hudebníků. V únoru by se pak dožil sedmdesáti let.
Zde! Opožděná zpráva o jednom Koncertu Byl to koncert bez ohňostrojů, světelných show a choreografie a přesto měl punc Velké Události. Celý text Slovník cizích slov Vědecký slovník neboli slovník cizích slov a výrazů vytvořilo s velkým úsilím několik generací studentů ČVUT po všemožných lokálech. Poučné čtení. Celý slovník Nepochopený paxista Lukeš ve své důslednosti přepracoval poslední dějství Fidelia, dokončil Smetanovu Violu a vytvořil samostatné pokračování Prodané nevěsty v katastrofickém druhém dílu. Svérázným způsobem v několika operních cyklech pojal českou historii od Přemyslovců přes husity a až po Miroslava Tyrše. Baletní opus Želví jezero klade proti zmatenému neklidu Čajkovského labutí oblomovský klid. Dvě želvy obrovské se po celou dobu líně převalují na prosceniu bez napětí a děje. Čtěte!
Všechna práva jsou vyhrazena. Publikování obsahu bez souhlasu sdružení ATUKA zakázáno.
Prohlížení a používání jakékoli části této stránky se děje na vlastní riziko.
Sdružení ATUKA neodpovídá za případnou spirituální citovou, fyzickou, finanční či jakoukoliv jinou újmu,
která by mohla vzniknout vám, vašim přátelům, rodině predkům i potomkům, v minulosti, v přítomnosti nebo v budoucnu,
až již budete či budou naživu nebo po smrti, v hypnotickém stavu, jakož i v této či v jakékoliv jiné dimenzi.
Vrchní úroveň
Hudba: jazz, blues, rock
